Nemyslet na draky
Jak obavy z nepřítomného mohou ovlivňovat naši přítomnost
Zamyšlení s příběhem nad tím, jak události, které se ani nedějí, můžou utvářet naše „teď a tady“. Pokud jste alespoň trochu zvědaví a nebráníte se příběhům a metaforám, přečtěte si celou stať.
Nedávno jsem listoval velmi podnětnou knihou od psychologa Radvana Bahbouha o možnostech péče o sebe. Tu oko mé padlo na název kapitoly. Ihned jsem si uvědomil, že jsem se u názvu zarazil a nemohl se od něj odpoutat. Když jsem popřemýšlel, čím tento název tak silně zaháčkoval mou pozornost, napadlo mě, že jde vlastně o výstižnou metaforu tématu, které v různých verzích příběhů slýchám od klientů v terapii. Ukotvil jsem tedy název ve svém myšlení, zvednul imaginární startovní pistoli a zmáčknul spoušť. Myšlenky vyrazily z bloků a já si ve fantazii začal odvíjet příběh tří slov z názvu kapitoly – Nemyslet na draky.
Zapředl jsem nit příběhu u človíčka pobledlého, shrbeného a vystrašeného, který stojí u začátku brázdy na okraji svého políčka. Není nijak rozlehlé, co do velikosti stačí, aby uživilo jak jeho majitele, tak i jeho rodinu, kdyby nějakou měl. Stojí u kraje brázdy a nervózně těká pohledem po obloze: „Co když přiletí drak a pole mi spálí, ž čeho já budu živ?“ Ptá se sám sebe a poděšeně hledí do mraků, hned se zas otáčí a celou dobu přemýšlí, co hrozného mu můžou draci způsobit.
Ráno se probouzí a říká si: „Co když drak přiletí dneska? A až přiletí, musím už být schovaný ve svém sklepě, aby aspoň mě nespálil jeho plamen. Určitě bude chrlit spoustu ohně. Všechno mi zničí a co já proti tomu zmůžu?“ Z myšlenek ho někdy vytrhne silný sluneční svit, což ho překvapí a tak se poveselen a zaujat teplem a světlem obleče, ukrojí si chléb a maže ho máslem, aby už byl i s ním venku a na zápraží se kochal tím zážitkem. Po příjemné snídani vyjde ven a začne políčko obdělávat. Soustředí se na brázdu, aby pole dobře osel a najednou ho to trkne zas. „Má cenu vůbec sít, když mi to může spálit drak?“ A začne se opět ohlížet po obloze. Neví ani proč, ale pracuje dál, byť stále pomaleji a bez energie. „Určitě mi to spálí, ani kousek úrody nenechá,“ uvažuje a jeho síla upadá, dlaně se potí, paže ochabují. Začíná se třást. „Musím si odpočinout,“ řekne si, uklidí nářadí a jde do přístřešku.
Dny ubíhají. S myšlenkou na draky už se i probouzí po nocích a někdy ho přemýšlení o plamenech, hřmotu a spálené úrodě natolik zmůže, že ani nevstane. Když drak přiletí, nemá to přece cenu. Človíček hubne a bledne a vlastně už na nic jiného nemyslí. Když už sebere energii, aby se na políčko vypravil, stoupne si k němu a vidí, jak je neopečované, už tu raší i plevel. Musel by ho obejít a posbírat to. Ale proč, když stejně přiletí draci a spálí to. Přeci jen se občas odhodlá a pustí se do práce, ale stojí ho to tolik sil, že to v půlce vzdá. Když přijde čas sklizně je pole zarostlé, sem tam sice prokukují shluky zlatavých klasů, ale pohled je to natolik bezútěšný, že človíček propadne zoufalství. A tak se rozhodne, že si zabalí zbytky potravin, co nasbíral v lese, přejde hvozd a vydá se dál, hledat živobytí někde jinde.
Když se po pár dnech ocitne v malém údolí, vidí jiného človíčka u chalupy prodávat dalším lidem chléb, med, placky, máslo a mléko, které nadojil u opodál se pasoucích krav. Přijde k němu ohromen a zeptá se, jak to všechno dokázal. „Starám se o pole a zvířata,“ odpoví mu ten druhý překvapen otázkou. „No počkej, ale co draci?“ opáčí mu s naléhavostí človíček. „Jací draci?“ ptá se ho trochu nervózně ten druhý. „No draci přece, můžou přiletět a spálit ti všechno, všecičko, tebe zabijí, vždyť je to hrůza. Ty se jich nebojíš?“ „No až přiletí, pak se jich bát asi budu,“ uznale prohlásí druhý chlapík a rozhlédne se po obloze. „Teď tu ale nejsou,“ pohodí hlavou, usměje se na človíčka a věnuje se dál své práci.
Slýchám od klientů o řadě draků – drak Vyhazovu, drak Neúspěchu, drak Chyby, drak Selhání, drak Jsemkničemu, drak Cokdyž atd. Ve skutečnosti lidé nepopisují, jak se jim to v životě děje, proto když už to zažívají, většinou si s tím najednou nějak poradí. Pak se ale opět začnou bát toho, že nějaký drak přiletí a jejich přítomný život tady a teď zarůstá plevelem. Draci nepřilétají, ale strach z nich je stejně pustošivý, jako by tu vážně byli. Přeji nám všem, abychom dokázali rozpoznat mezi draky a strachem z nich.
autor: Lukáš Kutek