O narativním přístupu k psychoterapii a supervizi hovoříme s MUDr. Olgou Kunertovou a Mgr. Barborou Hruškovou.

Narativnímu přístupu se věnujete v Gaudii v psychoterapeutické, dokonce v něm organizujete kurzy. Proč vlastně narativní přístup? Co to přesně je?

O.K.: V duchu narativního přístupu za tím stojí celý příběh. Dlouho jsem byla a stále v podstatě jsem konstruktivistou, příznivcem systemického přístupu k terapii. Ale začala jsem mít pocit, že to nějak nestačí, že je to moc černobílé. Pokukovala jsem trochu žárlivě po barevné škále různých psychodynamických teorií, nepřestávalo mi ale vadit, že se jejich vysvětlování jeví být doživotním omezením pro své nositele. Důsledným rozpitváváním možných příčin nepříznivého stavu, navíc vytváříme podmínky pro to, aby se problém rozvíjel a vzkvétal a držel nás v šachu tím, jak bezostyšně poukazuje na naši neschopnost a bezmoc.
Na řešení orientovaný způsob práce je geniální tím, že se vlastně vůbec problémem nezabývá, hledá rovnou, jak má situace vypadat jinak. Jenže mnozí klienti o problému mluvit chtějí a na přímou otázku po preferované budoucnosti nedokáží hned odpovědět. Potřebovala jsem alternativu. 
Narativní přístupy sice rozebírají problém, ale nikoli za účelem interpretování patologie nebo objevování jeho příčin. Narativní terapeut se snaží zaslechnout v problematickém příběhu záblesky alternativ, jiskřivé momenty, kdy se klient jeví být takovým, za jakého by se rád považoval. Klient nejen selhává, ale žije s problémem, zápasí s ním, někdy nad ním vítězí, někdy se chová, jako by nebyl. Problém nikdy neovlivňuje celý jeho život. V tom, jak člověk s problémem zachází, je možné identifikovat známky jeho preferovaných vlastností, preferované identity, a tu potom rozšiřovat a stavět.

A můžete to objasnit na konkrétním příkladu? Jak to funguje, když třeba přijde někdo s prokrastinací?

O.K.: Když má člověk problém, že nestíhá, co by měl a chtěl, je možné si s ním povídat, jak to bude vypadat, až stíhat bude. Nebo rozebírat, jak to nestíhání kazí jeho život, který by bez nestíhání byl samozřejmě úplně jiný a taky klient by byl úplně jiný, zvládající a odpovědný. Odpovědnost je pro něj nějaká hodnota, kterou uznává a preferuje a tak se podle toho také mnohdy chová. V těch momentech se klient jeví být někým jiným. A projevoval se tak odjakživa, takže je možné najít další a další příklady a důkazy a tímto způsobem preferovanou identitu člověka postupně vybudovat. Když člověk přestane sám sebe vnímat jako chronického nestíhače a začne se cítit být odpovědným a zvládajícím, sám už si najde způsoby, jak to udělat, aby stíhal, co potřebuje, a dostával svým závazkům.

Co dává narativní přístup vám?

OK.: Díky narativnímu přístupu, mám zase pocit, že se potkávám ve své praxi s lidmi. Že se s nimi mohu svobodně bavit o tom, o čem oni potřebují, nic jim nenutit, ani nezakazovat, neodvádět řeč od problému, ale být opravdu zvědavá na to, co prožívají. Je to dobrodružná cesta, opravdové spojenectví proti nadvládě dominantních myšlenek, které se tváří, jako že mají nárok nám diktovat, jak se máme chovat a cítit.

Narativní přístup je tak trochu obhájcem upozaďovaných názorů a myšlenek, svého druhu bojem za spravedlnost proti zneužívání. Je respektující a dovoluje spojit se i s lidmi, kteří jsou třeba trestaní za agresivitu, proti jejich problému. Vnímat je jako lidi se svými hodnotami, které jsou nějakým způsobem pošlapávány, bavit se s nimi o těch hodnotách, prozkoumávat jiná vyprávění o těchto lidech, než jsou ta odsuzující a nelichotivá, s nimiž k nám přicházejí. I tak fatálně vyhlížející události, jako je třeba zneužívání, znásilnění či trauma, můžeme přetavit v zážitek, v němž dotyčný prokázal schopnost za svoje hodnoty bojovat. Důsledkem nemusí být člověk doživotně poznamenaný nebo zlomený, ani se za něj nemusí celému světu mstít, událost se může stát příležitostí k rozvoji.

Společnost Gaudia organizuje teď kurz Využití narativního přístupu v procesu supervize. Proč jste se rozhodli zrovna pro tento typ kurzu?

B.H.: Částečně tím reagujeme na poptávku po takovém kurzu ze strany našich kolegů a příznivců, kteří se o narativní přístup zajímají a rádi by své znalosti rozšířili i o supervizní dovednosti. Také jsme chtěli tento kurz uspořádat jako takovou třešničku na dortu, kterou bychom uzavřeli již několik let probíhající cyklus vzdělávání v narativním přístupu. A v neposlední řadě bylo naším cílem nabídnout těm, kteří o to stojí, kvalitní a dostupnou alternativu supervizního vzdělávání.

Proč jste se rozhodli pro lektory ze zahraničí?

B.H.: S lektory z Institutu narativní terapie v Londýně spolupracujeme už od roku 2011, pořádali jsme společně s nimi už několik na sebe navazujících kurzů a workshopů, líbí se nám jejich způsob práce a jsou pro nás velkou inspirací. Navíc v současné době u nás asi není nikdo, kdo by se otázkami supervize v tomto přístupu do hloubky zabýval.

Komu byste kurz doporučili?

B.H.: Tento kurz doporučujeme psychologům a terapeutům, kteří v rámci své profese poskytují nebo chtějí poskytovat supervize a narativní přístup je jim blízký. Může ale být zajímavý a přínosný i pro personalisty nebo manažery, ať už ze ziskového či neziskového sektoru, kteří pracují s týmy lidí a hledají nové a funkční nástroje pro svou práci.

Připravujete i další kurzy? Kde se o nich můžeme dozvědět? 

B.H.: Kurz narativní supervize je výjimečnou událostí, i pro nás samotné je to tak trochu svátek. Gaudia Institut ale pořádá i jiné kurzy, a to jak pro odbornou veřejnost z oblasti pomáhajících profesí, tak i pro laiky. Mimo jiné jsou to kurzy zaměřené na práci s krizí nebo s problematikou násilí, na vedení pomáhajícího rozhovoru nebo na asertivní dovednosti. Zároveň nabízíme i vzdělávání na klíč pro zájemce z řad organizací.

MUDr. Olga Kunertová a Mgr. Barbora Hrušková, listopad 2015