Narativnímu přístupu v psychoterapii se věnuji asi 5 let, dokonce v něm organizuji kurzy. Proč vlastně narativní přístup?

V duchu narativního přístupu za tím stojí celý příběh. Dlouho jsem byla a stále v podstatě jsem konstruktivistou, příznivcem systemického přístupu k terapii. Ale začala jsem mít pocit, že to nějak nestačí, že je to moc černobílé. Pokukovala jsem trochu žárlivě po barevné škále různých psychodynamických teorií, nepřestávalo mi ale vadit, že se jejich vysvětlování jeví být doživotním omezením pro své nositele. Důsledným rozpitváváním možných příčin nepříznivého stavu, navíc vytváříme podmínky pro to, aby se problém rozvíjel a vzkvétal a držel nás v šachu tím, jak bezostyšně poukazuje na naši neschopnost a bezmoc.
Na řešení orientovaný způsob práce je geniální tím, že se vlastně vůbec problémem nezabývá, hledá rovnou, jak má situace vypadat jinak. Jenže mnozí klienti o problému mluvit chtějí a na přímou otázku po preferované budoucnosti nedokáží hned odpovědět. Potřebovala jsem alternativu. 
Narativní přístupy sice rozebírají problém, ale nikoli za účelem interpretování patologie nebo objevování jeho příčin. Narativní terapeut se snaží zaslechnout v problematickém příběhu záblesky alternativ, jiskřivé momenty, kdy se klient jeví být takovým, za jakého by se rád považoval. Klient nejen selhává, ale žije s problémem, zápasí s ním, někdy nad ním vítězí, někdy se chová, jako by nebyl. Problém nikdy neovlivňuje celý jeho život. V tom, jak člověk s problémem zachází, je možné identifikovat známky jeho preferovaných vlastností, preferované identity, a tu potom rozšiřovat a stavět.

Díky narativnímu přístupu, mám zase pocit, že se potkávám ve své praxi s lidmi. Že se s nimi mohu svobodně bavit o tom, o čem oni potřebují, nic jim nenutit, ani nezakazovat, neodvádět řeč od problému, ale být opravdu zvědavá na to, co prožívají. Je to dobrodružná cesta, opravdové spojenectví proti nadvládě dominantních myšlenek, které se tváří, jako že mají nárok nám diktovat, jak se máme chovat a cítit.

Narativní přístup je tak trochu obhájcem upozaďovaných názorů a myšlenek, svého druhu bojem za spravedlnost proti zneužívání. Je respektující a dovoluje spojit se i s lidmi, kteří jsou třeba trestaní za agresivitu, proti jejich problému. Vnímat je jako lidi se svými hodnotami, které jsou nějakým způsobem pošlapávány, bavit se s nimi o těch hodnotách, prozkoumávat jiná vyprávění o těchto lidech, než jsou ta odsuzující a nelichotivá, s nimiž k nám přicházejí. I tak fatálně vyhlížející události, jako je třeba zneužívání, znásilnění či trauma, můžeme přetavit v zážitek, v němž dotyčný prokázal schopnost za svoje hodnoty bojovat. Důsledkem nemusí být člověk doživotně poznamenaný nebo zlomený, ani se za něj nemusí celému světu mstít, událost se může stát příležitostí k rozvoji.

MUDr. Olga Kunertová, listopad 2015