Žijeme ve vztazích, potřebujeme druhé lidi, naši blízcí jsou zrcadlem naší sebehodnoty, dávají smysl našemu snažení, význam našim životním rolím. Tím, že vyprávíme naše zkušenosti druhým, tvoříme z nediferencovaných prožitků události, dáváme jim dějovou linii, některé zdůrazňujeme, jiné potlačujeme, čímž dáváme význam a ukazujeme v určitém světle i sami sebe. Možnost sdílení, z nás činí lidské bytosti a tak by se dalo říct, že teprve vztahy s druhými dávají našemu životu lidský rozměr.

Pro kvalitu našeho života je tedy klíčové, jakým způsobem se vztahujeme k druhým lidem. Záměrně píšu „vztahujeme se“, abych zdůraznila, že mám na mysli naši vlastní aktivitu, kterou vztahy vytváříme, aktivitu, která spočívá především v komunikaci, a to v komunikaci s druhými lidmi a o nich. Druzí nejsou jen posluchači našeho vyprávění, ale také jejich akčními figurami, obsazujeme ostatní lidi do rolí, které jsou s tou naší komplementární, přisuzujeme tedy různé vlastnosti nejen sobě, ale také jim, vytváříme si představy o nich. Nějak je pak hodnotíme, nějak se k nim stavíme. Není to ani špatně ani dobře, je to náš způsob, jak uchopit svět kolem sebe, jak se v něm orientovat. Zapomínáme však na to, že vztahy k druhým lidem jsou výsledkem naší vlastní aktivity a stavíme se k nim jako k nějakým objektivně daným faktům. A to se nám stává osudným, protože na jejich vývoj přestáváme mít vliv.

„Má mě rád nebo ne?“ …Ptají se naši klienti často, jakoby šlo o něco, co můžeme buď prokázat nebo vyvrátit jednou provždy. Neuvědomují si, že láska je aktivní činnost, že jde spíš o to, jak sami interpretují chování toho druhého a trápí se hodnocením, které mu ve svém příběhu sami dali. V zajetí představy o tom, že je to ten druhý, kdo by měl něco měnit, se vztah dostává do krize. Jednotlivci se cítí být nuceni komplementárně fungovat v rolích, které si nevybrali. Příběhy mají tendenci žít vlastním životem a „nutit tak své protagonisty“, aby se chovali v jeho intencích, přestože jim to nepřináší uspokojení. Mají dojem, že to tak musí být. Opakovaně rozehrávají komunikační výměny, které potvrzují je samotné v nepříznivém světle, v roli, které by se rádi zbavili. Každý chce změnu od těch druhých, ti však, oslovováni stále stejným způsobem, chovají se zpravidla rovněž stejně. Pro všechny zúčastněné je to nepříjemné a bolestivé.

Jak je možné tento proces terapeuticky ovlivnit? Člověk nacházející se v situaci krize vztahu je zpravidla přesvědčen, že je mu ubližováno a odmítá přijmout, že je to on, kdo musí začít dělat něco jinak A i když k tomu pacienta přimějeme, narazí naše i jeho snaha na fakt, že ze zavedené role nelze jen tak vystoupit a vztahovat se k druhým z přijatelnější pozice, protože by tím byla porušena pravidla komplementarity. Můžeme však využít tendence lidí vyprávět svoje příběhy.

Kdykoli totiž o sobě vyprávíme (a nemusí to být ani nahlas), musíme o sobě vyprávět jako o někom. A to je prostor pro změnu. Můžeme jim pomoci vyprávět o sobě a druhých jiný příběh a tím podnítit změnu nazíraní na sebe i vztahovaní se k druhým. Každé vyprávění je přizpůsobováno kontextu, v němž se odehrává a události jsou kladeny do souvislosti tak, aby dávaly smysl. Ve skutečnosti se však tak nějak v mezičase odehrávaly i situace, které jsou vyprávějícím v danou chvíli opominuty, protože do celkového sdělení nezapadají. Pro nás jsou však právě tyto výjimečné události nejdůležitější. Pozorný posluchač si všimne drobných nesrovnalosti, narušujících kontinuitu sděleného obsahu. Doptáváním se na tyto zdánlivé maličkosti dociluje narativní terapeut krok za krokem celkové proměny příběhu, díky níž se i jeho protagonisté zjevují v jiném světle. Jiné nazírání na vlastnosti své a druhých pak umožní i proměnu vztahu.

V psychoterapeutickém procesu proměňujeme smysl, dávaný faktům. V člověku, jehož jednoznačné a definitivní soudy o sobě a jeho blízkých byly zrelativizovány význam proměňujícím rozhovorem, je mnohem snazší objevit důkazy o vlastní hodnotě či schopnostech, které zatím zůstávaly nerozpoznány. Mluvení, zaměřující pozornost na věci, které se daří, navíc přináší zcela jinou perspektivu než hledání viníka, způsobuje úlevu a pozitivnější naladění, v němž mohou klienti své pozitivní zkušenosti snáze rozvíjet.

Jde o to, aby se člověk znovu stal určujícím faktorem svého vlastního příběhu. Cílem narativní psychoterapie je vrátit klientovi autorství vlastního života a tím i kompetenci k utváření svých vztahů.

Inspirováno texty Davida Epstona, Michaela Whita, Kurta Ludewiga a Steva de Shazera.

MUDr. Olga Kunertová, leden 2011