Schopnost komunikovat je specifická lidská dovednost, díky níž máme šanci sdílet naše zkušenosti s druhými lidmi, říct si o to, co potřebujeme, ale i vyjádřit svůj nesouhlas a taky hledat řešení, uspokojivější pohledy na situaci apod. Všichni komunikujeme a přesto se tak často stává, že si nerozumíme, že člověk, se kterým mluvíme, nepochopí, co jsme měli na mysli a odpovídá na něco jiného, nebo nám dokonce podsouvá něco, co jsme neřekli, úmysly, které jsme neměli apod… A pak ty následky!

Většina lidí neumí poslouchat, myslím skutečně poslouchat, tzn. snažit se pochopit, co mi druhý chce sdělit, ne přemýšlet o tom, co mu na to chci říct já. Neumíme to dopřát ani našim blízkým. Místo abychom byli zvědaví na to, co nám ten druhý sděluje a proč, vymýšlíme řešení, v horším případě můžeme podlehnout dojmu, že v tom, co druhý říká je skryta výčitka nebo že to říká, aby nás k něčemu dotlačil a pak už jednáme, jako by to byla pravda, neptáme se, neověřujeme, jdeme rovnou do útoku.

Představte si, že přijdete po dlouhé a vyčerpávající práci domů, kde na vás čeká vaše milovaná manželka s dětmi. Těšíte se domů, ze všeho nejvíc na chvíli, kdy se natáhnete na chvíli na kanape, dočtete si konečně dnešní noviny a dáte si trochu piva. Pozdravíte se se svou milovanou, políbíte všechny děti a zamíříte bezmyšlenkovitě k ledničce, kde se ovšem žádné pivo nenachází a tak logicky následuje otázka „Miláčku, ty jsi nekoupila pivo?“ a co následuje? Rozpoutá se peklo. („Sotva přijdeš domů, hned prudíš…“ „Pivo, to je jediný, co tě zajímá…“ „Jednou bys taky mohl nakoupit ty, ubohou ženskou necháš vláčet se s flaškama…“ apod.). Vy se snažíte, vyděláváte, dřete, s láskou se vracíte domů, zasloužil byste si jistě trochu vděku a uznání a přitom…

Z pohledu vaší ženy to však vypadá poněkud odlišně. Má pocit, že je na všechno sama. Do školky, ze školky, pak honem domů, cestou ale ještě nakoupit, Radečkovi se chce čurat, Andulku málem pokousal ten otravný sousedovic pes, a soused na ni byl ještě hrubý. Odpoledne úklid, prádlo, vaření, domácí úkoly… a když konečně manžel přijde večer domů, očekává, že převezme na chvíli štafetu, umyje aspoň nádobí, nebo vysvětlí Radečkovi matematiku a on se místo toho hrne rovnou k ledničce a když tam nenajde, co hledá, dělá dusno.

Těžko soudit, kdo ze zúčastněných má pravdu. Konflikt se vyznačuje právě tím, že každý má svoji verzi. Oba se cítí být v právu. Mají pocit, že je to ten druhý, kdo si pořád začíná. Každý z dvojice se cítí být nedoceněn a zraňován, což mu brání se na věc podívat z nadhledu, chápat chování toho druhého jinak, než jako útok.

Přitom komunikace by měla a mohla sloužit k něčemu zcela jinému, ke sblížení, k pomoci druhému, ke společnému hledání oboustranně výhodných variant řešení popisované situace. Aby to tak mohlo být, je dobré se vyhnout některým reakcím, které nefungují, nikdy nefungovaly a z logiky věci ani fungovat nemohly, přesto jsou mezi lidmi často používány. Je to například kritizování, obviňování a výčitky, doporučování či dobře míněné rady, za kterými se zpravidla rovněž skrývá výčitka „Kdybys dělal, co ti říkám, neměl bys teď problém.“ Dalším problematickou interakcí je přikazování. Jsou samozřejmě situace, např. v zaměstnaní, kdy je na místě zadávání úkolů, ale i to se dá dělat jinak než nepříjemným: „Prostě to udělej a nediskutuj“. Kdo nechce diskutovat, nic se nedozví, ani důvody, proč podřízený nakonec nevykonal, co se po něm chtělo, nebo to vykonal po svém. A zvláště agresivní způsob, jak se domoci svého, jsou výhružky. Může se to i krátkodobě povést, ale s komunikací ve smyslu domlouvání to samozřejmě nemá nic společného.

Napomínání a moralizování je taky velmi nerespektující projev, jímž dáváme najevo, že nás druhý vlastně nezajímá, jen chceme, aby se choval dle našich představ a hodně častým nešvarem je taky diagnostikování. Jakmile jsme v úzkých, stávají se z nás najednou experti na lidské charaktery někdy i laičtí psychiatři. Říkáme takové věci jako „Když ty jsi taková citlivá.“ nebo „On je prostě psychopat.“ apod. No na to ani nepotřebujeme odborníka na komunikaci, stačí se jen trochu zamyslet, co takové řeči v příjemci asi vyvolávají, abychom poznali, že snaze domluvit se, to jistě nepřidá.

Podobně asi ani v případě vysmívání se a zahanbování druhého asi nemusíme dlouze vysvětlovat, proč to není pro úspěšnou domluvu vhodná strategie. Ale ani plané sliby nebo utěšování nic moc neřeší. Stejně jako vysmívání se je spíš obranou mluvčího, prozrazuje víc o něm samém než o tom, o čem si myslí, že hovoří. Utěšováním navíc berete druhému právo na vlastní pocity, bagatelizujete situaci, která ho třeba rozplakala. K takovým reakcím nás vede zpravidla bezmoc, pomáháme tím víc sobě.

Tyto neblahé strategie doporučujeme nahradit úsilím o přiblížení se co nejvíce k tomu, co ten druhý vlastně prožívá, naslouchání spojené s doptáváním se na jeho potřeby a aktivním hledáním toho, jaké zájmy máme společné. Cesty k jejich naplnění mohou být řešením situace, z něhož mohou mít radost a užitek obě strany, přestože zpočátku to vypadalo, že stojí proti sobě. Je to víc než kompromis, je to výhra pro všechny.

Na kurzu Efektivní komunikace aneb Jak se domluvit, který pořádá tým konzultační a vzdělávací skupiny Gaudia, vás takovým postupům rádi naučíme. A ještě dalším užitečným dovednostem – mluvit víc o sobě než obecně o těžkostech, vyjadřovat svoje pocity a jasně sdělovat svá přání, oddělovat člověka od problému (neboť problém je něco, proti čemu se můžete s člověkem spojit, abyste na to nebyli sami), projevovat zájem, a zaměřovat se na pozitiva a na věci, které se daří. Domlouvat se s druhými není snadné, ale je to námaha, která se zpravidla vyplácí. Vždyť kdo by nechtěl žít v pohodových vztazích, klidné a vstřícné atmosféře. Ano, musejí být na to dva, ale začít lze vždy jen u sebe!

Olga Kunertová, duben 2011